U města Vidnavy žil kdysi muž jménem Ludvík, který se zabýval výrobou vochlí, Jeho zboží si všichni chválili, protože prý bylo téměř nezničitelné. Proto náš vochlář prodával své výrobky po celém kraji. Nastala ale doba, kdy o jeho vochle přestal být zájem, protože je už skoro každý měl. A tak zručný řemeslník začal pociťovat nouzi. Živořil víc a víc a nakonec musel prodat i svůj malý domek. Odstěhoval se do jeskyňky v lese a tam žil. Les ho vlastně živil. Poskytoval mu dřevo na vochle, lesní plody a hříbky k jídlu. Copak v létě, to se vochláři dařilo ještě dobře. Všechno se zhoršilo na podzim poněvadž lidé kupovali jen velmi málo. Občas se nad Ludvíkem slitovala některá hospodyně a dala mu aspoň kus chleba, sýra nebo vajíčko. To ale samozřejmě nestačilo. Není tedy divu, že se vochlář začal zimy velice obávat. Toho velkého strachu si mnozí všimli a když se někdo něčeho hrozně bál, říkali o něm: Ten se bojí jako vochlář zimy. Ludvík celé dny uvažoval, co udělá, aby neumřel hlady. Snad bych mohl někam do služby k sedlákovi, napadlo ho jednou při cestě k jeskyni. Vtom ale zakopl o kámen a roztáhl se na zem, jak byl dlouhý a široký. „Co tady má dělá ten balvan? Však ty tu už překážet nebudeš“, ručil se vochlář, opřel se do kamene a ten se po chvíli námahy odvalil stranou. „No, servus,“ vydechl obyvatel jeskyně, když nahlédl do díry po balvanu. V díře se skvěl velký hrnec plný zlaťáků. Muž si musel protřít oči, štípnout se do tváře a vzít několik peněz do rukou, aby uvěřil, že se mu vše nezdá. Ne, je to pravda, blesklo mu hlavou. Když se trochu vzpamatoval, chtěl peníze ukrýt na bezpečné místo. Dotkl se hrnce a najednou uslyšel jakýsi hlas vycházející z hloubi lesa. „Neber víc než pětadvacet zlaťáků za týden, neber víc než pětadvacet zlaťáků za týden,“ nabádal jej tajemný neznámý. Ludvík se stále třásl rozčilením a hned slíbil, že víc peněz z hrnce nevezme. Odpočítal si proto stanovený počet zlatých a uháněl do vidnavského obchodu koupit si něco k jídlu. Však mu už parádně kručelo v břiše. V obchodě ukázal na pěkný kousek masa, bochník čerstvého bílého chleba, malý soudek frývaldovského piva a chystal se zaplatit. „I hleďme, sousede, na tu krásu. Kdepak jste se dostal k tak pěknému zlaťáčku,“ tetelil se kupec radostí, když přijímal lesklou minci. „Je vidět, že i vaše řemeslo má zlaté dno.“ „Ale,“ odpověděl ledabyle vochlář, „ležel pod kamenem na cestě, tak jsem ho zvedl.“ Však dobře věděl, že mu to obchodník neuvěří. A tak se smáli oba, protože každý z nich měl svůj důvod k radosti.

Od té doby vedl vochlář Ludvík panský život. Kdykoliv přišel do Vidnavy, všichni kupci a hostinští se na něj usmívali a uctivě jej zdravili. Stal se váženým člověkem. Peněz měl tolik, že je ani nemohl utratit. A tak si začal zbylé zlaťáky ukrývat v lese. Každý týden vzal z hrnce pod kamenem jen tolik, kolik mu bylo hlasem povoleno. Při každém vybírání peněz slyšel varování: „Jen pětadvacet zlatých týdně, jen pětadvacet zlatých týdně.“ Vidnavští sousedé si na vochlářovo bohatství brzy zvykli, však také nepřišli zkrátka. Jen jim bylo divné, proč pořád bydlí v lesní jeskyni. „To víte, les mám rád, protože mi dává materiál na mé zboží.“ To byla pravda, protože vochle vyráběl, aby se nenudil. O tom, že musí hlídat svůj poklad, pochopitelně nemluvil. Jednou se mu ale naskytla příležitost koupit krásný dům, co dům, spíše zámeček, hned u lesa. „Váš dům koupím, ale s podmínkou, že polovinu ceny uhradím hotově a druhou půlku zaplatím ve splátkách patnáct zlatých týdně,“ diktoval podmínky prodeje majiteli zámečku, který rád souhlasil. Plácli si a uzavřený obchod šli zapít.

Ludvík se nastěhoval do zámečku a dělal pána. Svůj závazek plnil poctivě a platil slíbených patnáct zlatých týdně. Bývalého vochláře všichni poslouchali na slovo a pochlebovali mu, neboť se při něm měli dobře. A když si člověk začne myslet, že ostatní jsou na světě jen proto, aby ho chválili a poslouchali, nikdy to nedopadne dobře. Novopečený pán chtěl, aby zámeček byl hned jeho a musel proto okamžitě uhradit dlužnou částku. Přišel ke skrytému hrnci pro peníze a chystal se je vybrat. „Jen pětadvacet zlatých, jen pětadvacet zlatých,“ varoval ho jako vždy neznámý hlas. „Jdi mi k šípku!“ rozkřikl se pan Ludvík směrem k lesu. „Nepleť se do cizích věcí,“ dořekl a položil ruku na hrnec. Najednou zděšeně vyskočil. Hrnec zmizel. V jámě zůstala jen hlína.

Že pýcha předchází pád, platilo i v případě Ludvíka. Ze zámečku se musel vystěhovat, protože už neměl peníze a opět začal obývat jeskyni v lese. Zase vyráběl vochle, už ne z nudy, ale proto, aby měl aspoň na suchý chleba a kousek tvarohu. Kupci a hostinští ho přestali zdravit a kdyby se nad ním občas někdo neslitoval a nekoupil jeho vochli, kdoví, jak to s ním dopadlo.

Vochle je obdélníkové  prkénko s vysokými protisměrně vychýlenými hřebíky nebo jinými hroty.  Připevňovala se většinou buď k těžké lavici, nebo na zatlučený kůl. Byl  to nezbytný nástroj k takzvanému vochlování, což je rozštěpování  dlouhých svazků lněných vláken a čistění lnu od koudele a nečistot.  Koudele se pak užívalo při výrobě hrubé příze a provazů. Vochlovalo se  tak, že pravá nebo levá ruka uchopila svazek vytřeného lnu. Švihnutím se  lněná vlákna zasekla mezi hroty vochle a pak se mezi hroty protahovala.  Tento postup se několikrát opakoval. Vyvochlované lněné vlákno se pak  spřádalo. Vochlování, to byl základ jemnosti, krásy a jakosti lněného  vlákna a tím i příze.